"To u nás v Japonsku..."

Minulé pondělí proběhla na Katolické teologické fakultě oslava významného životního jubilea prof. PhDr. Ludvíka Armbrustera SJ, děkana fakulty. Kdo měl možnost být někdy vyučován panem děkanem, snadno porozumí názvu článku a vpomene na vždy dojaté oči, ve kterých se objeví jiskry radosti, když z jeho úst zazní tato věta a vzpomínka na 40 let prožitých, jako misionář v Japonsku. 

Ludvík Armbruster je úžasný člověk. Ačkoliv je čerstvým osmdesátníkem, je stále pln elánu a života. Stojí za ním dílo, které sahá od Japonska až po Prahu. Jako poděkování a vyjádření vděčnosti, že jsem mohl být jedním ze studentů, které pan děkan učil na KTF, bych chtěl za sebe a za všechny studenty, kteří cítí něco podobného, věnovat tento článek, který vznikl jako semestrální práce právě do jednoho z kursů vedeného panem profesorem.  Děkujeme, že i díky Vám jsme mohli poznávat a učit se, že "Všechno je milost!.

---

 

Filosof, teolog, křesťan

Søren Aabye Kierkegaard, narozen roku 1813 v hlavním městě Dánska, v Kodani je svéráznou osobou západní filosofie. Jeho filosofování je plné zvratů a narážek na soudobou společnost, zároveň plné hlubokých a hodnotných myšlenek, které mohou být právě v dnešní době velmi inspirativní. Jeho dílo zahrnuje filosofii, psychologii, teologii i literární kritiku.[1] Kierkegaard je nejen filosofem, je zároveň básník a prozaik.

Dánova filosofie vyrůstá naprosto z jeho života. Prožil velmi komplikované mládí. Je ovlivněn svou rodinou. Umírá mu matka i jeho sourozenci. Hluboko do paměti se mu vryje vzpomínka na Otce, proklínajícího Boha.[2] Po jeho smrti prochází těžkou náboženskou krizí. Ve svém vlastním nadmíru těžkém osudu, sám sebe chápe, jako někoho: Kdo má v strašlivém utrpení objevit to, co bude prospěšné jiným.[3]  

Jeho současníci  ho vidí, jako osamoceného muže, který bojuje proti zástupu.[4]  Správné filosofování by mělo vést k dialogu. Mělo by, ne jen pomoci, se rozpomenout na myšlenku a vyvést jí na denní světlo. Filosofování má dovést k nalezení pravdy.  Tímto postupem se stává Sokratem své doby. Je dokonce Sokratovštější než sám Sokrates.[5]

Vysokoškolské vzdělání se mu dostane na univerzitě v Kodani. Začíná studiem teologie, po čase ale mění svůj obor a věnuje se raději filosofii, historii a literatuře. Změna specializace souvisí s obdobím života, které v onen čas prožívá. Sám jej později nazve estetickou fází svého života.[6]

Univerzita je prvním místem, kde dochází k jeho hlubšímu setkání s Hegelem, jeho myšlením a nesporným vlivem na filosofický svět. Kierkegaard vidí člověka jako jednotlivce, subjekt. Nedokáže se, ztotožnit s Heglovo pojetím člověka, jako objektu. Chce rozbít filosofii objektivního řešení. Odmítá Hegelův systém, který je podle něj příliš umělý, jako pokus postavit člověka na místo Boha.[7] Nesouhlasí s jeho fenomenologií ducha, se spojením univerzálního vědomí a absolutní myšlenky, díky kterému postupujeme výše a výše, podle Hegela. Oponuje, že ne myšlením roste člověk, nýbrž svobodným rozhodnutím.[8]

Filosofie existence

V opozici, kterou Dán předložil proti Hegelianismu, jsou patrné základy Kierkegaardovi vlastní filosofie. Totiž pojetí, že filosofie není akademická hra, ani zábava intelektuálů. Filosofie je život. Musí vyrůstat z mého vlastního a konkrétního života. A místo pro konkrétní život jednotlivce, člověka, právě postrádá v Hegelově filosofii.[9]

To je prvním pólem Kierkegaardovi filosofie. Existencionalismus a z něho plynoucí antropologie, na které stojí veškerá argumentace. Podle něj nemá smysl hledat další a další obecná řešení etických a jiných problémů. Hovoří o individuální existenci. Netouží po univerzální platnosti. Namísto toho postuluje cestu vlastního Já. Základní otázka filosofie nezní: Zda máme obecně konat to, či ono. Správně položena je ve chvíli, kdy si uvědomím, že jde o to: Zda Já, konkrétní člověk, mám konat to, či ono, v této konkrétní situaci. To nazývá existenciálním problémem a to je základ naší, v duchu Kierkegaardovi filosofie řečeno: Mé existence. [10]

Existence, to je nejniternější vztah co mám, vztah k sobě samému,[11] k svému bytostnému já[12]. Neuchopitelné jádro člověka. Existence je rozhodnutí pro sebe sama, je to pojem pro lidskou subjektivitu, která se uskutečňuje. Děje se ve vztahu k transcendentnu, k nekonečnému Bohu[13] a tváří v tvář smrti,[14] tedy je ohraničena časem.[15]

Tato vážnost bytí uzpůsobuje člověka k žití. Vede k důrazu na člověka v dějinách, na jeho budoucnost a možnosti, na jeho svobodu.[16]

V Hegelově systému podle Kierkegaarda nebylo místo pro individuální existenci. Vyčítal mu, že ji zobecnil. A co zobecnit nešlo, prý jednoduše vyškrtl. Celé to pak vedlo k zamítání osobní odpovědnosti a především autentického bytí.[17]

Existence u Kierkegaarda rozhodně není nějaký egoismus, zaměřen na sebe sama, nýbrž středem pozornosti je pravdivost svého vlastního konkrétního bytí.[18]

Rozlišuje v rámci pojetí existence dva fenomény. Lidské bytí, syntézu konečnosti a nekonečnosti, věčnosti a časnosti, svobody a nutnosti, těla a duše a Já, které chápe jako spojení elementů ve vztahu k druhým konkrétním osobám.[19]

Životní stadia

Cestu konkrétního Já, mapuje pomocí tří fází, období lidského bytí. Stadia estetického, etického a náboženského, které stojí nejvýše. Jednotlivé fáze popisuje v jednotlivých dílech, které vydává pod pseudonymy, které odpovídají základní charakteristice pojednávaného stádia. [20]

Estetično vyjadřuje život okamžikem, ale i satisfakci k přáním a touhám. Člověk je uzavřen ve svém vlastním světě.[21] Plýtvá svůj život, je plný emocí. Vyznačuje se smyslností, je Donem Juanem.[22] Jedná se cynický život, bez víry, bez morálních standardů.[23] Zároveň je poetickým bytím, kde nechybí erotika, možná až démonická moc svádět. Vše se odehrává v okamžiku. Hned je to tady a hned je to pryč.[24]  Ignoruje se smrt.[25]

Jediná záchrana, jak se vymanit z beznaděje ven, je svobodné rozhodnutí. Otázka zní: Buď a nebo.[26] Buď zůstanu tam, kde jsem, nebo se posunu výš. Do fáze etické, kterou reprezentuje postava Sokrata. Pro samotného Kierkegaarda to znamená morální konverzi, akceptování povinností, přijetí univerzálního názoru, ustálení života, možná i touhy po manželství. Tak plyne nyní život a člověk vidí, jak je v něm nedokonalý. Pozoruje své pády a obviňuje se z hříšnosti.[27]

Jedině můj vlastní skutek, akt víry, mě může osvobodit, posunout k Bohu. Víra to je skok, odvážný počin, kde je zřejmým vzorem Abrahám, který neváhá obětovat syna Izáka.[28] Víra je posun ve vztahu Já k transcendentnímu, nekonečně vzdálenému Ty.[29]

Křesťanství

Z náboženské sféry lidského života, lze přímo skočit do druhého, hlavního pólu Kierkegaardovi filosofie. To jest křesťanství s jedním základním termínem: Individualismus před Bohem, který nesnese nepoctivost, povrchnost a formálnost víry. Víra je přece milost. Tak Kierkegaard vede duchovní zápas o poctivost a opravdovost. Nebojuji za křesťanství, řekl by, bojuji za pravdu.[30]

Toto téma, hlavní námět Kierkegaardovi filosofie, může být právě dnes pořád živé. Neřekl bych, že formální pojetí náboženské víry, zvláště křesťanské, zmizelo. Kierkegaardovu zkušenost s národní dánskou Luteránskou církví můžeme opakovat i v našem prostředí.

Zatímco křesťanství stojí na základě, být apoštolem pravdy, stalo se „pouhým“ morálním systémem a humanismem, z kterého se vytratil Ježíš Kristus.[31] Křesťanství přeci není Comtovo pozitivistické, vnější náboženství bez ducha. Křesťan má před sebou příklad Krista v evangeliu.[32] Člověk není jen nějakým druhem, částí systému, dokonce ani jedním ze zástupu nebo v zástupu. Vztah mě, konkrétního jedince k Bohu, je mnohem víc, než být členem druhu, který se vztahuje k Bohu.[33]

Cíl, který Kierkegaard sleduje je převrat v křesťanství, jež se odcizilo své původnosti. Má snahu rehabilitovat kategorii jednotlivce. Tvrdí, že dav nás zbavuje tváře, autenticity. Člověk může být autentický jedině tváří v tvář Bohu.[34] Už tu není nic, co odlišuje křesťanství od pohanství. Vyvyšování totality, kolektivity, obecnosti.[35]

Z čeho plyne tento jeho strach z uniformity? Je to geniální prozřetelnost, která vidí v nastupujícím komunismu v Evropě skutečné nebezpečí? Je to důsledek zmatenosti v církvi? Nebo to je pouhé prahnutí po pravdě?

Středem přemýšlení o křesťanství je individuální existence, která je neustálou snahou směřování za Bohem, kde hraje hlavní roli osobní rozhodnutí ke skoku víry, jelikož jedině díky němu, lze překonat vzdálenost mezi nekonečným Bohem a konečným člověkem.[36]

Shrnutí

Kierkegaard je bořitel jistot a opor v náboženství i filosofii. Někteří (Störig) ho přirovnávají k Nietzchemu, jiní (Evans) v něm vidí prapředka postmoderny. Beze sporu je však otcem existencionalismu 20. století. Kdyby psal v jiném jazyce, než v rodné dánštině, ovlivnil by jistě i své současníky mnohem více. Každopádně svět po něm vypadá neodvolatelně jinak. Navazuje na něj dialektická teologie Bartha a Bultmanna, reflektuje ho Marcel a samozřejmě Sartre a Camus. Kierkegaard se může směle postavit do řady vedle velikánů Kanta, či Sokrata.[37]