Hříšníkovy dobré skutky

(Uvědomuji si, že do proudu TeologieLive vstupuji dost neomaleně - sotva jsem se tu objevil a už na blogu zakládám novou rubriku, ... Kdybych se "vykolejil" z původních intencí zakladatelů společenství, směle proti mně podnikněte příslušné redakční či administrativní kroky vedoucí k nápravě...)

@Augustana v úvodu svého ne úplně dávného článku vyjádřil záměr pokusit se rozproudit diskusi. Já si nejsem jistý, zda tu nějakou diskusi lze očekávat, přesto se ale s milými členy společenství TeologieLive jako i s ostatními čtenáři blogu chci - ne bez naděje na následnou výměnu názorů - podělit o provokativní theologumenon, na které jsem dnes narazil při četbě "Hradu v nitru" od sv. Terezie z Ávily.

Je třeba předeslat, že

1. dílo není teologickým traktátem, ale prakticky zaměřenou "učebnicí vnitřní modlitby" nebo snad spíše "mapou života modlitby a milosti" umožňující orientaci těm, kdo ho žijí a dělají v něm pokroky
2. autorka neměla formální teologické vzdělání, ale své zkušenosti, ze kterých při psaní vycházela, konzultovala se špičkovými teology své doby (jeden z jejích zpovědníků, P. Domingo Banez OP, byl mj. teologem Tridentského koncilu) a nebyla tedy ani úplnou teologickou ignorantkou.

Než půjdeme dál, prosím vás, abyste se zamyslely nad tím, jak se promění tento úchvatný a zářivý hrad (z předchozího je zřejmé, že se tu myslí lidská duše), tato východní perla, tento strom života, zasazený do samých živých vod života, jímž je Bůh, když se zamaže těžkým hříchem. Neexistují tak husté temnoty, ani tak chmurné a temné věci, jež by tím nebyly překonány, a o hodně. Slunce, které mu dodávalo takovou krásu a jas, jako by v něm už nebylo, protože se z něho duše již netěší, přestože ještě zůstává v jeho středu. Vždy si uchovává schopnost kochat se jím, jako krystal odrážet paprsky, ale zatím si to ničím nezasluhuje; a pokud zůstává v tomto stavu, nejsou jí k ničemu pro získání slávy její dobré skutky, protože nevyvěrají z onoho principu, podle něhož naše ctnost je ctností - chci říci: z Boha, od něhož se naopak vzdalují, a proto mu nemohou být milé. Vždyť, kdo spáchá smrtelný hřích, míní tím uspokojit ďábla a ne Boha; a protože ďábel je pouze temnota, ubohá duše se stane temnotou s ním.

(sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru, Řím: Křesťanská akademie 1986, s. 15. Začátek II. kapitoly.)

Zvýraznil jsem větu, která mě ve Veleslavíně (ve vlaku) přiměla knihu zavřít a po zbytek cesty do Kladna už neotevřít, protože jsem nad ní musel přemýšlet.

1. Silně mě oslovilo východisko toho otřesného, děsivého tvrzení: všechno, co je v lidském bytí a jednání "eschatologicky relevantní", relevantní s ohledem na věčnost či na Boží království, je Boží dar. Kdo je v nespolečenství s Bohem, kdo Boží obdarování odmítl, může dělat věci objektivně sebelepší, ty ale nemají žádný vztah k Božímu království (Terezie klade důraz na záslužnost; já trochu posouvám akcent, ale říkám, doufám, totéž).
2. Ptám se: je to opravdu tak? Není Bůh původcem všeho dobrého? (A v jakém smyslu je?) Nejsou dobré skutky těžkého hříšníka přeci jen podílem na Boží dobrotě?
3. Zvlášť musím myslet na nekřesťany. V Tereziině době nebyl problém vidět je všechny jako lidi žijící pod nadvládou hříchu (tedy: neuzdravené Kristovou milostí z dědičného hříchu a dále duchovně mrtvé i v důsledku těžkých hříchů osobních). Dnes to tak bezproblémové není. Můžu říci, že všechny dobré skutky nekřesťana jsou naprosto eschatologicky irelevantní, protože se mezi nimi dopustil i nějakých těžkých hříchů?

Moje reflexe nad textem zůstala zatím velice mělká, i nadhozené otázky jsou toho svědectvím. Přesto právě takto považuji za dobré předhodit ho vám, milí kolegové a kolegyně. Jakékoli reakce, i další otázky usměrňující úsilí o vypořádání se s textem, jsou vítány. Já se v příštích dnech možná pokusím vyhledat a nechat k našemu tématu zaznít hlasy některých slovutných (zejm. starších) teologů.