Rabín mluví s Ježíšem

19. 9. 2009 12:14

V jedné z kapitol svého díla Ježíš Nazaretský se Joseph Ratzinger s uznáním zmiňuje o knize Jacoba Neusnera Rabín mluví s Ježíšem. Jinde se o tomto titulu vyjadřuje jako o „zdaleka nejdůležitější knize židovsko-křesťanského dialogu za poselední desetiletí“[1] a charakterizuje ji následovnými slovy: „Vyznačuje se naprostou poctivostí a přesností rozboru a spojením respektu ke druhé straně s pečlivým opodstatněním vlastního postoje, což z ní dělá výzvu zvláště pro křesťany; je na nich, aby se zamysleli nad rozborem protikladů mezi Mojžíšem a Ježíšem.“[2] Je pochopitelné, že u čtenáře, pro kterého jsou  Ratzingerovy knihy oblíbenou duchovní potravu, takové hodnocení nemůže nevzbudit zvědavost a zájem o zmiňovanou Neusnerovou knížku, a právě z tohoto důvodu jsem po ní sáhla i já.

Očekávání, s nimiž čtenář otevírá první stránky, se ještě vystupňuje po přečtení úvodní kapitoly, které dal autor název: „Pojďme přemýšlet společně“. Hned v prvních řádcích totiž Neusner velmi jasně definuje svoji pozici: „V této knize zcela přímočaře a neapologeticky vysvětluji, proč bych se nepřidal k Ježíšovým učedníkům, kdybych se ocitl v izraelské zemi prvního století.“[3] Navzdory tomuto vyhraněnému postoji však rabín Neusner nezatíná pěsti a hned ze začátku je zřejmé, že jeho cílem nebude usvědčit druhou stranu z omylu ani získat na svou stranu co nejvíce stoupenců. Cíl, který si na začátku své práce stanovuje, vystihuje těmito slovy: „Chtěl bych pomoci křesťanům stát se lepšími křesťany, protože po přečtení těchto stránek si budou moci zřetelněji uvědomit, v co vlastně věří; a židům zase k tomu, aby se stali lepšími židy, protože – jak doufám – si uvědomí, že Boží Zákon je cesta (nejen naše, ale cesta vůbec), jak sloužit jedinému Bohu, tvůrci nebe a země...“[4] Je vůbec možné tohoto cíle dosáhnout? Přistupuje-li čtenář (v našem případě křesťanský) k těmto řádkům se stejnou poctivostí, k jaké se hlásí jejich autor, nutně se i on otvírá konfrontaci. A v této chvíli před ním vyvstává otázka, kterou bude schopen zodpovědět teprve na konci knížky: „Pomohla mi tato kniha stát se lepším křesťanem?“

Vraťme se však zpátky ještě k textu úvodní kapitoly. Je pozoruhodné, s jakou přesností a přehledností autor přestavuje metodologii, kterou ve své práci zvolil. Vysvětluje, že své knize hodlá vést dialog s Ježíšem, jak ho představuje evangelista Matouš, a motivy, kterými tuto volbu zdůvodňuje, prozrazují autorovu obdivuhodnou znalost nejen evangelních či ostatních novozákonních textů, ale i vynikající přehled v křesťanské teologické terminologii. Už tato skutečnost sama o sobě musí přestavovat pro křesťanského čtenáře velkou výzvu (samozřejmě, v pozitivním smyslu slova). Teprve po zevrubném vysvětlení a zdůvodnění svých cílů, motivů a postupů autor přistupuje k samotnému „dialogu s rabbim Ježíšem“.

Každá kapitola se odvíjí od konkrétního evangelního úryvku, na základě něhož Jacob Neusner Ježíše oslovuje, představuje mu své stanoviště a vznáší své námitky. Domnívám se, že i tento Neusnerův postoj musí u každého křesťanského čtenáře vzbudit ne-li úctu, pak přinejmenším upřímný obdiv. V našich běžných postojích je totiž nemalým rizikem na jedné straně vyznávat Ježíše Krista jako centrální osobnost našeho náboženství, na straně druhé jej však vytěsňovat pouze do roviny intelektuální, či dokonce ryze teoretické. Rabín Neusner nevede dialog z pozice vzdáleného intelektuála, který se pohybuje výlučně v rovině abstraktních mentálních konstruktů a prezentuje je navýsost neosobně naprosto neosobnímu pomyslnému čtenáři. Naopak, sestupuje do roviny velmi konkrétní a blízké nejen náboženské teorii, ale hlavně životní praxi. Bez nadsázky lze tvrdit, že Neusner opravdu vede s Ježíšem upřímný rozhovor, který by mohl být vzorem pro mnohé naše rozhovory s tím, koho jsme přijali jako Krista. Nejlépe však tento postoj vystihují autorova vlastní slova: „A teď si zkuste představit, že jste přeskočili dva tisíce let a nikdy jste neslyšeli o křesťanství. Znáte jenom pár vět, které ten člověk pronesl, pár příběhů o něm, několik příběhů od něj, něco o tom, co udělal. Jste schopni za ním jít zpátky až do Galileje a setkat se s tím Ježíšem, který se ještě neobjevil v Jeruzalémě? Jste schopni slyšet bezpočtukrát opakovaná slova tak, jakoby je říkal poprvé? Jedině a pouze pak se můžete skutečně potkat s Ježíšem a učedníky a položit si v tom skromném a bezprostředním světě otázku: Kdybych tam byl, co bych dělal? Kdybych nevěděl, kým se stane (viděno očima věřícího křesťana), přijal bych jej za svého mistra a šel za ním?“[5] [...]

„Dovedu si představit, jak toho muže potkám a zdvořile se s ním přu. To je moje forma respektu, jediné, za co chci být od druhých pochválen, jediná opravdová pocta, již vzdávám lidem, které beru vážně, což znamená, že je respektuji, ba dokonce miluji.“[6] A zmiňovaný laskavý respekt je opravdu patrný v celé knize. To, co však může pro nežidovského čtenáře představovat určitou obtíž, je poněkud neobvyklý způsob uvažování a argumentace. Autor totiž k jednotlivým předmětům disputace přistupuje nikoliv lineárně, nýbrž cyklicky. Zdá se, jakoby se víckrát vracel ke stejné myšlence, avšak pokaždé z trochu jiného úhlu. Tento přístup může někdy vyvolávat dojem, že autor se opakuje. Ve skutečnosti si však tento postup na straně čtenáře vyžaduje zvýšenou pozornost a soustředěnost. Zdánlivě repetitivní pasáže totiž uchopují problém pokaždé jiným způsobem, přičemž vychází z primárně židovského vnímání Tóry. A právě konfrontace mezi nároky, které na věřícího člověka klade Zákon, a nároky, které na svého následovníka klade Ježíš, tvoří prakticky jádro celého Neusnerova dialogu s „rabbim z Nazaretu“. Z různých evangelních perikop, které zde autor projednává, je patrné, že jeho hlavní důvod nepřijatelnosti křesťanství nespočívá v rozdílném náhledu na obsah Zákona zjeveného Bohem. Naopak, co se týče vykládání Zákona, ve většině případů rabín Neusner dochází v dialogu s Ježíšem spíš k obdivnému souhlasu s tím, jak tento Zákon vysvětluje jeho „kolega“ a partner v diskuzi. Co je tedy pro Jacoba Neusnera hlavním důvodem nepřijatelnosti křesťanství? Výborně to vysvětlují jeho vlastní slova, kterými se na Ježíše obrací: „Pane, jak to, že hlásáš vlastní názory a nedržíš se přikázání Zákona, která dal Bůh Mojžíšovi na Sinaji? Vypadá to, jakoby ses považoval za rovného Mojžíšovi, nebo dokonce za víc než Mojžíš. Ale Mojžíšův Zákon neříká, že Bůh bude dávat pokyny, tedy zákon, prostřednictvím někoho jiného než Mojžíše a dalších proroků – jinak by to musel být jiný zákon. Takže opravdu nevím, co si mám o tvých slovech myslet. Ty jsi nějaký , ale Zákon užívá pouze my, hovoří pouze k nám z Izraele, což se vztahuje i na tebe.“[7] A následně Neusner doplňuje: „Tedy hned od prvního dne je mi jasné, že jestli jsem neuvěřil v ono , které se staví nad Zákon a proti němu, bude pro mě nesmírně obtížné pochopit slova, která slyším.“[8] Na jiném místě pak ještě dodává: „Ježíš na mně působí jako prorok, který mluví z vlastní moci, ale ne jako židovský prorok. On mluví jako někdo, kdo stojí mimo, zatímco patří dovnitř...“[9]. „V ohnisku [Ježíšova učení] je on sám, nikoli jeho sdělení.“[10] Dále v kontextu, který se týká konfrontace postoje dítěte vůči rodičům a učedníka vůči mistru Neusner totéž chápání formuluje ještě radikálněji: „Nyní vím, že pouze Bůh po mně může žádat to, co požaduje Ježíš.“[11]

Ano, právě zde tkví jádro celé problematiky. Pro Neusnera překážkou k přijetí Ježíše není odlišný výklad požadavek Zákona. Naopak, rabín Jacob často vyzdvihuje totožnost nebo přinejmenším velkou blízkost Ježíšova výkladu s výkladem rabínským. Problémem je to, jak se Ježíš při svém výkladu k Zákonu staví. Nevystupuje totiž jako jeden z mnohých, kteří se upřímně pokoušejí Bohem daný Zákon vysvětlit, nýbrž jako jediný, kdo jej vysvětlit může. Od svého posluchače nevyžaduje pochopení a přijetí jeho interpretace daného myšlenkového obsahu, ale daleko víc – bezvýhradné přijetí jeho osoby. Zde je podstata naší konfrontace. V židovství je centrem zájmu věřícího Zákon. Skrze něj promlouvá k člověku Bůh. Zákon je tím „místem“, kde dochází ke kontaktu mezi Bohem a člověkem. V křesťanství je tímto „místem“ zcela jasně osoba Ježíše z Nazaretu. Jacob Neusner tuto skutečnost ve své knize uchopil naprosto jednoznačně a je pouze pochopitelné, že právě zde se nachází ten citlivý bod, který je pro žida nepřekonatelnou překážkou a pro křesťana základním principem. Právě tento citlivý bod je však zároveň i prostorem, kde se může realizovat cíl, jež si autor stanovuje v úvodu své knihy: „Chtěl bych pomoci křesťanům stát se lepšími křesťany, protože po přečtení těchto stránek si budou moci zřetelněji uvědomit, v co vlastně věří; a židům zase k tomu, aby se stali lepšími židy, protože – jak doufám – si uvědomí, že Boží Zákon je cesta (nejen naše, ale cesta vůbec), jak sloužit jedinému Bohu, tvůrci nebe a země...“[12]

Z pochopitelných důvodů nejsem s to, abych zhodnotila, zda se autorovi knihy podařilo dosáhnout svůj cíl vzhledem k židovským čtenářům. Z pozice křesťanského čtenáře však můžu autorovi vyslovit uznání: Ano, pane Neusnere, vystihl jste to naprosto dokonale; to, k čemu se hlásím, není v první řadě křesťanská nauka, nýbrž osoba – Ježíš z Nazaretu, kterého přijímám jako Krista. Zcela s vámi souhlasím, když říkáte, že pouze Bůh může po člověku žádat to, co požaduje Ježíš[13], a právě zde nalézám hlavní důvod, proč se k němu hlásím. Můžu říct, že vaše kniha má ty nejlepší předpoklady k tomu, aby křesťanům pomáhala stávat se lepšími křesťany, ačkoli uskutečnění tohoto cíle v konečném důsledku záleží pouze na samotném čtenáři.

 

LITERATURA:

Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2008.

  



[1] Glosa na obálce knihy Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2008.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž, s. 7.

[4] Tamtéž, s. 9.

[5] Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2008, s. 23.

[6] Tamtéž, s. 25

[7] Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2008, 54.

[8] Tamtéž, s. 55.

[9] Tamtéž, s. 58.

[10] Tamtéž, s. 73.

[11] Tamtéž, s. 75.

[12] Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2008, s. 4.

[13] Viz Jacob Neusner: Rabín mluví s Ježíšem. Brno, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2008, 75.

Zobrazeno 5059×

Komentáře

annina

Ad Johan 22. 9. 2009 18:59. Nepovažuji za korektní, že se na tomto místě označují „příspěvky pana Cejska“ za „příšernosti“. I kdyby teoreticky nastal případ, že by takové byly, hodnocení Cejskových příspěvků vůbec nesouvisí s tématem diskuze. Nesouhlas s názory pana Cejska můžete vyslovit přímo jemu. Je to korektnější, než dělat to za jeho „nepřítomnosti“ v úplně jiné diskuzi.

zima

Děkuji autorce za velmi pěkný a srozumitelný komentář a za vystižení hlavní výpovědi knihy. Ráda si ji přečtu.

Zobrazit 28 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona