Církev jako hospoda

Obraz církve v očích současné české společnosti není myslím nikterak lichotivý. Církev je v  představách mnohých spojena především s upalováním čarodějnic, křížovými výpravami, pálením knížek, náboženskými válkami a od jisté doby také se zlými mnichy z Opus Dei, kteří stojí za tajemným spiknutím…[1]

K tomu všemu je ještě navenek zastupována starým dědou, který chodí oblečený v bílém, což krásně kontrastuje s jeho černou nacistickou minulostí. Řadoví věřící jsou zcela nesvobodní lidé, kteří musí dodržovat nesmyslná církevní přikázání, platit desátky a sledovat, jestli náhodou Vatikán nevydal nový seznam smrtelných hříchů. Celá ta povedená církev je plná estébáků, pedofilů a dalších pochybných existencí, takže není divu, že s ní normální člověk nechce mít nic společného[2].

Řada lidí má dojem, že církev je především brzda pokroku a rozvoje, kotva moderní společnosti a nepřítel lidského štěstí.

Oproti tomu církev sebe samu chápe jako Boží pole[3], Boží chrám[4], nevěstu Bránkovu[5] či dokonce mystické tělo Kristovo[6]. Zásadní rozpor mezi těmito dvěma přístupy je evidentní. Existuje nějaký způsob, jak tyto dva světy sblížit? Nebo je jediným východiskem tvrdá konfrontace a nekompromisní vzájemné odsuzování? Domnívám se, že je jistá možnost, jak církev světu přiblížit.

Češi jsou pověstní svou konzumací alkoholu[7], proto je myslím vhodné jít na to právě tudy. Biblické obrazy církve, které jsem zmiňoval, jsou sice krásné, leč pro naše současníky těžko přijatelné, je to příliš těžký duchovní kalibr. Naše tradice ale obsahuje i jiné působivé obrazy, ať už přímo biblické nebo vzniklé později při interpretaci Písma v patristické epoše. Jedním takovým obrazem je hostinec, nebo prostě hospoda[8]. K tomuto přirovnání dospívá ve svém alegorickém výkladu příběhu o milosrdném Samaritánovi sám velký Augustin. Říká, že onen hostinec, do něhož Samaritán (podle Augustina Kristus) přiváží polomrtvého pocestného, je církev[9]. To už je ale podle mého soudu obraz církve, který by mohl být mnohým českým neznabohům bližší…

A to ještě český jazyk má oproti mnohým jiným (angličtině, němčině, italštině, latině, …) jednu nevýhodu: má dva různé výrazy pro církev a kostel. V zmiňovaných jazycích existuje jen jedno slovo (church, Kirche, chiesa, Ecclesia), které znamená obojí, tedy jak církev, tak kostel. To pak v praxi znamená, že je možné k hospodě přirovnat nejen církev jako takovou, ale i každý kostel. Možnost využití tohoto poznatku je nasnadě: začít chodit do kostela znamená „jen změnit lokál“.