Sexualita – základní prvek lidského života

Dnes se zdá být důležité opět definovat sexualitu a otevřít širokou diskusi nad otázkou, do jaké hloubky reflektujeme sexualitu nejen jako přirozenou součást lidského života, ale také jako neodmyslitelný prvek života křesťanského.

Zúžený pojem sexuality
Setkáváme se samozřejmě se zatížením pojmu. Obzvlášť v naší jazykové oblasti, kde slovo sex či sexualita okamžitě implikuje pouze a výhradně pohlavní styk a jsou přitom upozadněny jiné důležité elementy, které je možné, ba nutné, k fenoménu sexuality vztáhnout.[1] Máme tu na mysli naprosto základní věci; například pouhé reflektování rozdílu mezi přátelstvím mezi osobami stejného pohlaví a přátelstvím heterosexuálním. Jiné životní priority a postoje, které závisí na tom, zda daný jedinec je mužem, nebo ženou. Nakonec v křesťanském prostředí je snad na místě zdůraznit, že sexualita je podstatným prvkem, který určuje náš způsob, naši cestu, kterou se vztahujeme k Bohu. Způsob, jakým o Bohu mluvíme a přemýšlíme.

Když jsme letmo zmínili sexualitu jako důležitou součást duchovního života křesťana, je čestné připomenout, že za jakousi vnitrocírkevní tabuizaci tématu může do značné míry způsob mluvení, nebo spíše nemluvení a zvěcnění pohlavnosti na „pouhý“ účel, na pouhou věc potřebnou k plození dětí. Záměrně zde trochu zjednodušujeme. Nicméně je neoddiskutovatelné, že samotná metoda předávání církevního učení v těchto otázkách pojem pohlavnosti, sexuality zatěžkala závažím, které je nyní potřeba opatrně odstranit, jelikož se jedná o téma citlivé a především pro zdravý rozvoj křesťanského života důležité a základní.

Potřeba a pokusy teologicky formulovat sexualitu
O změně chápání a přístupu k sexualitě svědčí v dnešní odborné literatuře a teologické diskusi mnohé kritické hlasy, které míří právě k přehmatům z minulosti. Německý morální teolog Hans Rotter apeluje a připomíná, že teologická formulace sexuality je nutná, protože církev dlouho nedokázala mluvit srozumitelným jazykem o základním prvku lidskosti, totiž pohlavnosti.[2]

Razantněji mluví rakouský katolický teolog Auer: „V naší obvyklé sexuální doktríně není Bůh lásky překládán do řeči, v níž se artikuluje lidská zkušenost, zde se - abychom to řekli tvrdě - po staletí předává mimo zkušenost artefakt norem jako předpis. Bůh se však z erotických a sexuálních zkušeností lidí vyjímá.“[3]

Tyto hlasy se začaly ozývat bezprostředně po II. vatikánském koncilu, kde lze v pastorální konstituci Gaudium et spes vysledovat zřetelný posun v chápání role sexuality především v manželství.[4] Jedním z nich je například formulace v tzv. Holandském katechismu, který nechala již v roce 1966, tedy jeden rok po zakončení koncilu, vypracovat Holandská biskupská konference a ve kterém se píše: „Mimo to si lépe uvědomujeme, že pohlavnost znamená životní hodnotu sama o sobě. Na pohlavnost se dnes díváme víc jako na dílčí aspekt celého lidského života, než jako na prostředek a účel.“[5]

Tato změna paradigmatu není vůbec výsostně katolickou záležitostí. Pravoslavný teolog Olivier Clément klade důraz na to, že křesťanství je náboženství vtělení a vzkříšení těla.[6] Doslova tvrdí: „Člověk duši nemá, živou duší je, oživovaným tělem je.“[7] Role sexuality tak není jenom jednou ze součástí života, ale pohlaví, fakt vlastnění a bytí v těle je tak určující pro každý okamžik lidského života.

I po tomto velmi zkratkovitém nastínění problému je jasné, že klást otázky spojené s chápáním a integrací sexuality do křesťanského myšlení a v posledku do prožívání křesťanské víry je nutné a právě dnes velmi potřebné. A to navíc novým a srozumitelným jazykem, jak po tom volá Hans Rotter; a rovněž řečí s vysokou citlivostí, jak připomíná Olivier Clément. Dovolím si s ním souhlasit, že „mluvit s mladými lidmi o sexualitě jazykem posuzování, dovoleného a zakázaného, zatímco oni ani příliš nevědí, zda věří v Boha, není pouze nesmyslné, je to zločinné.“[8]