Sexualita – základní prvek křesťanského života

14. 12. 2008 8:33
Rubrika: Články a Studie | Štítky: lidství , liturgie , muž , sexualita , žena


Z předchozích příspěvků vyplývá, že teologie musí znovu promýšlet a definovat význam sexuality v křesťanském duchovním životě. Především pak takový význam, který sexualitu, skutečnost mužství a ženství v rámci společného a jediného lidství, neupozaďuje, ale interpretuje ji jako základní prvek lidského života, podmět pro rozvíjení lásky a dokonce jako autentické místo pro setkání s Bohem.

Citová integrace
Tato nová teologická formulace o důležitosti sexuality, provedená srozumitelným jazykem má mít svůj důsledek i v pastoraci uvnitř církve, a to takový, že křesťanská výchova povede k pochopení, že „citová integrace s druhým pohlavím je jedním ze způsobů, jak milovat Boha v bratřích a sestrách.“[1], jak se s Bohem setkat jako osoba. Uvidět, že „sexualita je podmět, na který je naroubováno rozvíjení lásky, tj. stále větší připodobňování Kristu jako obrazu Otce.“[2]

Vzorem takové integrace a pojetí významu sexuality nám může být samotný Ježíš. Používá své přirozené sexuality, „aby navázal přátelské vztahy, aby vyjádřil své hluboké city, aby dosvědčil svou důvěrnou lásku k Otci. I dík sexualitě se přesvědčují lidé v jeho době, jak je jeho lidství schopné vyzařovat a zviditelňovat sdílení Ducha a Otcova slova, být jeho svátostí.“[3]

Sexualita tedy není špatná sama o sobě, „naopak je bytostně dobrá.“[4] Dává lidskému tělu jakousi posvátnost a nijak ho neumenšuje před druhým rozměrem každé osoby – duší.

Škola tělesnosti v liturgii
Tuto skutečnost hluboce vyjadřuje samotná liturgie. Pozorujeme-li například iniciační obřady, můžeme si povšimnout, s jakou posvátností přistupují k lidskému tělu. Při křtu voda přináší smrt i život, umíráme s Kristem, abychom s ním opět vstali z mrtvých. Na východě je od svátosti křtu neoddělitelné mazání olejem, křižmem. Nejprve je pomazáno čelo, sídlo rozumu, a potom orgány smyslů: uši, oči, ústa; následně hruď v místě srdce a na závěr údy, ruce a nohy.[5]

Eucharistii lze vidět podobně, zvlášť ve světle Janova evangelia: Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (Jan 6,51-56)

Ježíšova slova se zdají být bytostně tělesná. „V eucharistii každý přijímá sjednocené lidství.“[6]

Chtít provést rozbor symboliky lidského těla v liturgii, je úkol na samostatnou vědeckou práci. Nám postačí si všimnout, že liturgie je místem, kde lidské tělo hraje svou podstatnou roli. Je-li liturgický obřad místem setkání člověka s Bohem, týká se celého člověka, komplexní osoby. Duše i těla. Dovolím si tvrdit, že přílišná spiritualizace liturgie a opomíjení tělesnosti a pohlavnosti jejich účastníků, může být scestná. Mám za to, že je důležité uvědomit si, kdo tvoří společenství, které se sešlo k slavení své víry.

V praxi se samozřejmě setkáme jen zřídkakdy s věkově a genderově vyhrazeným společenstvím, ale přesto je vždy důležité si uvědomit, že liturgie se neúčastní, jak by řekl Kierkegaard,[7] anonymní bezejmenný zástup, ale vždy konkrétní osoby se vším, co je charakterizuje.



[1] Ssp s. 846.

[2] Tamtéž s. 849.

[3] Tamtéž s. 837.

[4] O. Clément, s. 84.

[5] Srov. Tamtéž, s. 35-36.

[6] Tamtéž, s. 37.

[7] Srov. S. Kierkegaard, The Point of View , New Jersey 1998, s. 88-89.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona