Teologie byla „jasná volba“

Ani já nejsem výjimkou, a tak jsem i já postupně dospěl a musel se rozhodovat, kudy dál. Vzhledem k tomu, že jsem byl studentem osmiletého gymnázia, odpadla možnost hledat si práci, protože bych žádnou nejspíš nenašel a pokud ano, byla by to práce, při které je jedno, jestli maturitu mám nebo ne. Ono umět od každého něco a dohromady vlastně nic se v pracovním procesu příliš nehodí. O poflakování jsem nějak neuvažoval, a tak mi zbyla jediná možnost, která připadala v úvahu, totiž studium na vysoké škole.

Prapůvodně jsem chtěl jít na práva, líbila se mi představa znalosti zákonů, kliček, představa, že budu vědět, co a jak, co smím, co nesmím, co mohou ostatní. Asi mě přitahovala nějaká přesnost, kterou jsem v právním řádu spatřoval. To ale bylo ještě dlouho před maturitou. Postupem času se můj pohled na věc začal měnit. Nějak jsem se neuměl vžít do role advokáta nebo soudce, nezamlouvala se mi ani vize vlastní kanceláře a trávení času vyřizováním rozvodů. Navíc došlo i k velké změně v mém osobním životě, vytvořily se podmínky pro mou vnitřní konverzi a já jsem se pomalu začal ubírat jiným směrem…

Jako mimino jsem byl pokřtěn, chodil jsem pravidelně do kostela, odmalička jsem ministroval, ale vlastně jsem o víře nevěděl nic víc než to, co jsem bezprostředně potřeboval. O své víře jsem moc nemluvil, takže o mně řada lidí vůbec nevěděla, že patřím do kategorie „věřících“. Žil jsem obyčejný život, který se příliš nelišil od toho, který žili mí vrstevníci. Postupně jsem začal pociťovat, že to je opravdu málo. K tomu se pak přidaly impulzy ze strany učitelů – někdy docela úsměvné, to když jsem se dozvěděl, že osoby Trojice jsou Otec svatý, Syn svatý a Duch svatý. Tehdy jsem mohl získat dojem, že naše ateistická profesorka má k Bohu snad větší úctu než já, který přívlastek svatý v tomto případě připisuji pouze Duchu… Nebo se to dá chápat tak, že Otec svatý je Svatý otec, a to už by byla krásná hereze. Ne vždy to ale bylo tak nevinné. To když se začal jeden pan „profesor“ dost oplzlým způsobem navážet do kněží, do papeže a vůbec do církve a vycházel přitom z toho, že „papež má furt to dogma nepoužiješ kondom“… Není divu, že jsem se těšil, až konečně natrvalo opustím brány našeho milého ústavu, a přál si, abych mohl studovat v trochu jiných podmínkách. Tak jsem nějak dospěl k tomu, že by nemuselo být úplně marné, zkusit to s katolickou teologií. Když se to dozvěděli mí spolužáci, dělali si ze mě blázny, že ze mě bude příští papež, apod. Tomu jsem se jenom spolu s nimi smál a měl radost z jejich zájmu – najednou se totiž na mě začali také obracet s dotazy ohledně církve a já měl příležitost konečně o tom všem mluvit. Současně jsem také narazil na hranice svých vědomostí, nebo spíš nevědomostí. Zjistil jsem, že spolužáci toho moc nevědí, ale já na tom nebyl o mnoho líp. Mezitím ovšem přišla pomoc skutečně těžkého kalibru – svátost biřmování. Už během přípravy jsem se nadchnul pro všechno, co jsme se učili a doma si dokonce napřed četl katechismus. A tak jsem se konečně začal trochu vzdělávat a navrch to ještě pojistil pečetí Ducha svatého.

Výsledkem celého toho procesu bylo, že jsem si někdy v únoru 2006 podal jednu jedinou přihlášku na VŠ, totiž na KTF. A po úspěšném složení přijímacích zkoušek jsem v říjnu nastoupil. Od té doby se ledasco změnilo, přišel jsem o mnohé iluze, pochopil, že tahle škola není „vyšší ministrantská“, jak se někteří mylně domnívají, ale přesto všechno nebo spíš právě proto jsem tu rád. Konečně mám kolem sebe lidi, kterým nepřipadám jako exot, když věřím v Trojjediného, profesoři jsou tu skuteční (ne jako ti vševědoucí „profesoři“ s titulem Mgr., které jsem znal dřív) a já konečně bojuju se svou neznalostí na trochu lepší úrovni.