Cestou naděje

Naděje není nic jiného než podoba víry opatřená znaménkem budoucnosti. (Waldenfels s. 93) Papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe Salvi nasměroval náš rozum právě k přemýšlení o naději. O víře, která neusíná a není unavená, ale která hledá cesty v každodenním životě; jak být svědectvím o radosti.
Musíme se proto nyní výslovně zeptat: „Je křesťanská víra také pro nás dnes nadějí, která proměňuje a drží náš život? Je pro nás „performativní“? Je poselstvím, které v nás utváří novým způsobem samotný život, anebo je pouhou „informací“, kterou jsme mezitím odložili, a zdá se nám překonána aktuálnějšími informacemi?“ (Spe Salvi čl. 10) Nezapomínáme, že to, že známe Boha, je pro nás nadějí? (3)
Zda-li to není tak, že křesťanství musí samo sobě ukázat, že může prokvasit společnost svojí nadějí. Nadějí, která jde dál než k lepšímu zítřku. K pochopení, že tento svět není strast, že život není pouhé ranní probuzení z postele, večerní usínání a jakési prázdno vyplňující vše mezi tím, co jen tak prolétne a nemá hlubšího smyslu.
Křesťanství má přinést naději světu, že jeho smysl není vyprázdněný. Neztotožňujme to však s nějakou quasi super misií - rechristinanizací společnosti, světa. (srov. Kepel 48-88) Vdechnout naději lidskému životu je cosi hlubšího než konání se strategickým cílem. Rozum, vůle a láska, to znají všichni lidé, všech se to dotýká. Strastí je, že často v deformovaném provedení. Vyvést v člověku cit, pro tyto bytostné charakteristiky každé Osoby, to je výzvou. Postavme před naše křesťanství právě tuto otázku.
Svět a celý vesmír, se vším co se v něm nachází, není otrokem čistě evolučních zákonitostí – ale má co dočinění s rozumem, vůlí a láskou – Osobou. (5) Tato naděje se dotýká každého jednoho člověka a to tím způsobem, že mu zjevuje jednu zásadní věc. Totiž to, že je svobodný. Každý člověk je svobodný a nikdo druhý za něj nemůže rozhodovat. „Svoboda předpokládá, že každý člověk a každá generace představuje nový počátek.“ (24)
V této naději a svobodě se pak rozhodujeme, zda přijmeme do svého života víru a nebo nikoliv. Víru, která je disponováním sebe samého k přijetí věčného života. Daru, který má v rukou jedině Bůh a člověk si jej nemůže nijak zasloužit. „Pouze“ jej přijmout vírou plnou naděje a totálním životem jedině pro Boha.
Nezavání však toto putování za vlastní spásou jakousi podivnou formou individualismu? Vynecháním těch ostatních a korigováním „jen té své cesty“, aby se snad neztratila někde v davu? Ale ten, kdo žije „Božím“ životem opravdově, ten nemůže jednat sobecky jen pro sebe. Zodpovědnost za druhého je nejen známkou dospělého křesťanství, ale taky pravým projevem Boží lásky v nás. (28)
Bůh dal svému lidu přikázání lásky. Přikázání, jehož naplnění vychází z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry (1 Tim 1,5).  
Toto poselství, pobídnutí, povzbuzení ke konání je svázáno se společenstvím a může se stát skutečností pro každého jedince uprostřed tohoto my. Vyžaduje však exodus z vlastního já. (14) Opět se tu před křesťanstvím otevírá široké pole, kde má na sebe vzít odpovědnost a být učitelem ve škole světa. Naučit exodu z vlastního já. Nechat uvidět, že svět není osvětím, omezeným životním prostorem jako u zvířete (srov. Pannenberg), že svět nemá jednoduše danou hranici.  Svět je místem, kde se má uskutečňovat pravé lidství. Společenství vzájemné lásky. K tomu musíme ovšem okamžitě pochopit, že lásku si svými skutky nemůžeme prostě zasloužit. Láska je vždy dar a my ji máme možnost jen jako dar přijmout. (35)
Mnohdy ale lásku prezentujeme, jako něco, co si musíme vydobýt. Toto pokřivené vidění vniklo i do našich vztahů, běžně žitých v rodinách, mezi rodiči a dětmi, dokonce do náboženské výchovy. Pokud říkáme: "Když budeš hodný, tak tě budu mít rád," karikaturujeme obraz lásky. Jestliže dokonce říkáme: "Když budeš dělat to či ono, tak pak tě Pán Bůh bude mít rád," deformujeme dokonce toho, který je láska sám.
Zákaz zobrazovat Boha neustále platí i pro všechny křesťany. Zobrazovat do Něj, Nevýslovného a Nepochopitelného, své projekce, karikatury, zkrátka Boha chtít vytvořit tím, že si učiním jeho podobu podle své představy tak jak vyhovuje právě mně.
Bůh se ale sám zpodobnil v Ježíši Kristu a stal se člověkem (43)

Co z toho všeho vlastně plyne?

Hledání odpovědi je další a dnes dost možná jednou z nejdůležitějších otázek pro teologii a filosofii. Nečeká křesťanský lid a člověk obecně reflexi právě těchto témat a není to dluh mnohdy až příliš vědecky zaměřené teologie vnějšímu světu mimo křesťanskou víru.
Naděje na věčný život a proč v něj mít rozumnou (logos) víru, to je první úkolem teologie. Slovy Písma: „Být vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.“ (1 Petr 3,15). A také z této naděje vyvodit důsledky pro náš konkrétní, individuální, nikoliv individualistický život.
Tedy ta otázka teologie a každého přemýšlení o Bohu by možná neměla zdůrazňovat pouze ten aspekt fides quae – co věřit. Ale naděje by nás měla vést i k hledání fides qua – jak věřit. A to "jak", je nesmírně důležité právě dnes, teď a tady.
Zmíněná cesta může jistě vést různými směry. Výklad Písma srozumitelným způsobem, návrat k dědictví II. Vatikánského koncilu, opravdový křesťanský ekumenismus, otevřený dialog náboženství, kultur a světových názorů. Křižovatky doby nabízejí mnoho dlouhých a nesnadných cest. Teologie, přemýšlení o životě z víry, se musí naučit číst v mapě času a vydat se po těchto cestách a vkročit i na jiné půdy než jen svých fakult. Nikdy se však oči nesmí přestat ubírat k naději, kterou věříme, a to že vše směřuje za Bohem, Otcem všech lidí.






Literatura:

Benedikt XVI.,Spe Salvi – encyklika, Praha: Paulínky, 2008.

Waldenfels Hans, Kontextová fundamentální teologie, Praha: Vyšehrad, 2000.
KEPEL Gilles, Boží pomsta, Brno: Atlantis, 1996.
Pannenberg, Otevřenost vůči Bohu a světu, in: KUSCHEL Karl-Josef (ed.), Teologie 20. století – Antologie, Praha:  Vyšehrad, 2007.